Ovšem Figaro ve svém stále dětském věku potřebuje nepřetržitý dohled, pravidelné venčení a předně pozornost. Filipova maminka se do něj od první chvíle naprosto zbláznila. Stala se jeho oddanou rozmazlující babičkou. Jakmile si najde chvilku času nebo přijde z práce, už se shání po svém hošíčkovi, jak mu s oblibou říká. S radostí kvitujeme její rozhodnutí starat se a přinášíme jí skotačícího Figara, aby si Kevin chvíli odpočinul a my potažmo taky. Figaro se chvíli nezastaví, pokud si nedává šlofíka. Avšak spací frekvence se značně prodlužují. Navíc víme, že s babičkou se nenudí. Dostává odměny, kouká na Soudkyni Barbaru, prohání jorkšíry v důchodovém věku, nebo spolu pečou sladkosti.
Jednoho dne jsme potřebovali s Filipem odjet přes noc k mojí mamce. Na víc dní bereme většinou mopsíky s sebou, leč měli jsme představení v našem amatérském divadle, a tam s námi tentokrát nemohli. Paňmáma se těšila, jak si s Figarem ustele v kuchyni na gauči a budou se vzájemně dívat na televizi, hrát si a hřát.
Loučili jsme se s pejsky s klidným pocitem a jistotou, že se o ně rodiče dobře postarají. Mně přepadla lítost při představě Kevina, kterého čekala osamocená noc v naší posteli. Nakonec se tak rozhodl sám. Dole v kuchyni u babičky a Figara měl dveře otevřené.
Když jsme se druhý den večer vrátili domů, Figaro nás vítal svým energickým způsobem. Skákal, chtěl se chovat, olizoval nám obličej a nemohli jsme ho zastavit. V celém tom povyku mě však zarazila jedna věc. Malý mops se za těch pár hodin naší nepřítomnosti poněkud zaoblil. Skutečně jeho jindy propadlé bříško dostalo balónkovitý tvar. Přepadla mě nejistota, zda nesnědl něco velice nadýmavého, ale paňmáma mu nedává nic jiného než granule a piškoty. Dobře, druhé zmíněné dostává častěji než by měl, vždyť jde o vnoučka, že jo! Sdělila jsem své nově nabyté dojmy Filipovi, který Figara zkontroloval, ale pouze odfrkl, že to nic nebude.
Noc jsme nakonec zvládli bez poskvrny, pouze s aroma doprovodem Figarových zažívacích potíží. Nicméně do rána malého mopsa kulatý tvar neopustil. Filip s ním jako vždy hned po probuzení zašel ven, načež mi vyprávěl, že si Figaro odložil skutečně velké břímě. Za tu krátkou dobu Filipova vyprávění stačil spořádat svou ranní misku granulí, po níž běřně vydrží tak dvě hodiny, než ho dostihne druhé kolo odkládání. Tentokrát však uplynulo sotva pár minut a u stolu se objevila opravdu nemalá a nemilá hromádka. S úžasem jsme hleděli, kam se to do malého stvoření vejde, a náš úžas se zvětšil ve chvíli, kdy se hodinu poté potentoval znovu stejným stylem. Okamžitě jsme se vydali dolů za rodiči, aby nám sdělili, co proboha dávali Figarovi žrát. Paňmáma s čistým svědomím prohlásila, že dostal pouze granule a sem tam piškot. Až později jsme z ní vypáčili, že ty granule dostal třikrát denně a mnohem větší porci, než mu dáváme my. Dobrá žena jen odvětila, že Figaro je přece ve vývinu, tak mu to neškodí.
No jo, babičky jsou babičky, vždycky se jim zdá, že vnoučátka málo jedí, je jim zima, rodiče je trápí a vypadají bídně. S nemenší vděčností jsem jí vysvětlila, aby Figarovi dávala jen patřičný příděl jídla, jelikož pak trpí zažívacími potížemi a my dýchacími. (Ovšem ve skutečnosti by mu jeho zažívání člověk mohl závidět.) Paňmáma kývla na znamení souhlasu a zařekla se, že splní naše přání. Než jsem se však stihla otočit k odchodu, už Figarovi ústy naznačovala, že dostane piškotek. Inu, jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš.
A co vy a vaše hlídání?
