Mopsa Figara miluj, ale vždy se měj na pozoru!

S mopsíkem se šťastně žije. Toť všeobecně známo. Ovšem kromě štěstí přináší život s touto neodolatelnou tváří nejedno překvapení. Když už si myslíte, jak jste zažehnali kousání bot a jiných zakázaných věcí, mopsík vám najednou vytáhne ze skříně svetr s tkaničkami u krku a zhodnotí, že tam ty provázky rozhodně nepatří, a postará se o módní úpravu. Nebo se mu znelíbí nová bota, kterou jste již beze strachu nechali stát v chodbě na zemi, a prokousne jí palec. Vždy vám však věrný čtyřnohý spolubydlící dopřeje dostatek času na to, abyste uvěřili jeho nápravě, nabytí moudrosti a uvědomění, že vaše věci, oblečení, lahve a další zakázané se nekoušou.

I u nás nastal za poslední dobu klid. Figaro dovršil roku a půl stáří, přestal v mezích možností zlobit a zanechávat hromádky všude po domě. Pár neřestí v podobě otravování Kevina a věčného škemrání si zanechal, přece nepopře svou přirozenost. Nehledě na to, že na jeho žebravém návyku máme značný podíl my. Já. Já a paní máma. Kdybychom mu nehodily piškot či kus něčeho lepšího, kdykoli na nás s Kevinem vyvalí ta svá kukadla, možná by se choval mravněji. Tak či tak stalo se. Hlavně že už nečurá a nekaká, kde si zamane. Jak jsem si alespoň myslela.

Nedávno jsem se vrátila domů z návštěvy své maminky. Ještě rozespalá z auta, kde jsme s dcerkou Žofkou obě příjemně usnuly, jsem ze sebe shodila svršky a vlezla do sprchy. Po pár minutách opojného ohřívání v horké vodě jsem sáhla po ručníku a začala otírat své kapkami poseté tělo. Najednou má ruka zmerčila podivné mokro. Napadlo mě, že jsem tu část osušky již k otření použila a raději k ní přičichla, rozuměj, zabořila do ní nos. Jakmile jsem tak učinila, okamžitě jsem svého činu litovala. Smradlavý ručník rozhodně nebyl použitý, nýbrž počuraný. Zanadávala jsem vědoma toho, že je mi to aktuálně k ničemu, protože pachatel nebyl přistižen, a vlezla zpět do sprchy.

Na druhý den jsem nepříjemnou událost již neřešila. Zhodnotila jsem označkování ručníku jako demonstraci vůči mému dvoudennímu odjezdu, kdy jsem mopsy nechala doma s pánečkem, paní mámou a pantátou. Den vesele pokračoval, než jsem přišla do koupelny a našla svůj čistý ručník posetý žlutými skvrnkami. Opět jsem spustila mudrování patřící spíše faktu, že pachatel zase prchnul nepřistižen.

Byla jsem si téměř jistá, že dílo patří Figarovi. Kevin trávil většinu času se mnou, kdežto mladší buřič běhal jako vždy po celém domě nahoru dolů podle nálady, s kým chce zrovna trávit svůj drahocenný čas. Navíc jsem ho kolikrát viděla směřovat ke koupelně.

Třetí den se dlouhou dobu nic nedělo. Dávala jsem si totiž dobrý pozor, abych zavírala dveře od koupelny. Chtěla jsem zabránit dalšímu čištění podlahy a navíc mi docházely ručníky. Když přišel Filip domů z práce, vysvětlila jsem mu situaci a upozornila, aby též zavíral dveře od koupelny. Jenže ne vždy, když mě drahý slyší, poslouchá. Jakmile se vysprchoval, zvítězila síla zvyku a dveře zůstaly dokořán. Já jsem zrovna krmila Žofku v pokoji a milý Figaro měl tedy možnost při cestě na večeři zavítat i do koupelny a zdůraznit své teritorium pořádnou louží. Opět bez něčího dozoru, potažmo trestu.

Když jsem odhazovala do prádla poslední pěkný ručník a tahala ze zásob starý otrhaný, slíbila jsem si, že příště už ho chytnu a dám mu pěkně za vyučenou. Sedla jsem si tedy následující den do ložnice sídlící přímo proti koupelně, zavolala do přízemí heslo HAMANEC, na které vždy Figaro přiběhne, a čekala na posteli na svou kořist. Mops nezklamal. Nevšiml si mé přihlížející maličkosti, svého Damoklova meče a zaběhl vesele do koupelny, očuchal ručník, zvednul nohu a chtěl pelášit k misce. Jenže! Najednou spatřil mě, či spíše nejprve zaslechl můj nehřmotný hlas, jenž při výkřiku vždy přeskočí, pročež se snažím nekřičet. Zastavil se, sklopil uši a začal vrtět ocasem. Jeho obranný výraz a bohužel funkční. Chytla jsem ho se vším přemáháním za kůži a strčila mu placatou tvář k loužičce. Zdůraznila jsem svým nekompromisním "tytyty, to se nedělá", aby to nedělal a pustila nebohé zvíře na svobodu. Protože jsem ho volala na hamanec, který ve skutečnosti nebyl, cítila jsem se provinile a na to konto mu věnovala piškot. Dva piškoty.  

Ačkoli jsem vychovatel psů na baterky, jak se říká, Figaro se další dva dny v koupelně neobjevil. Patrně z toho důvodu, že jsem svou osušku již nenechala viset tak nízko. Říkala jsem si, jaký je to přece jen chápavý pejsek, když mu stačilo mé sporé vyčinění. A když jsem se s úsměvem na rtech vydala za domácími pracemi, zaslechla jsem přízemí pantátův hluboký hlas, jak volá: "Figaro! Ty blbče jeden, co nám tady vochcáváš tu koupelnu!" A svět se dal opět do pohybu.