Rok s mopsem Figarem

Milí čtenáři, přátelé Kevina a Figara,

dnešnímu článku dá vzniknout spíše nostalgický pocit, čili vás nepřekvapím novým příběhem ani nějakou osvětou, leč pouze a jen vzpomínkou na první rok s Figarem. 12. září jsme totiž slavili jeho první doneseniny. A hned jsme s Filipem začali vzpomínat na náš první společný den s tímto nepostradatelným tvorem. Kdo máte chuť, pojďte si ten rok zrekapitulovat s námi.

Figara jsme vnesli do našeho života z vícera důvodů, jednak jsme zatoužili po štěněti, jednak jsme chtěli pořídit Kevinovi kamaráda (měli jsme se zeptat Kevina, zda soudí stejně) a předně Filip si přál pejska, kterého si vychová a jenž ho uctí jako svého pána. Tak zněl plán.

Figaro nám od počátku dával najevo svou neohroženost a rozvernost. Vyřítil se na nás střemhlav a zcela nemotorně a okamžitě mi skočil do klína. Filip postával za mnou, nechtěl projevovat přehnané emoce, šetřil si je do auta. S malým mopsem jsme okamžitě splynuli. V autě jsme měli přichystanou tašku a v hlavě přesvědčení, že ho od počátku musíme do té tašky učit. První chyba lávky, Figaro se vezl ve Filipově náručí a spokojeně chrupkal.

Následovalo shledání s Filipovými rodiči. Malinko nás přece jen sžírala obava, zda Figara přijmou. Tři psi v baráku a my přitáhneme dalšího. Ovšem od prvního okamžiku jejich shledání se pochybnost rozplynula a její místo začal nevtíravě a nenápadně zabírat strach, že Figaro nakonec vůbec nebude náš, nýbrž jejich. Ovšem ještě pár měsíců malý mops trávil většinu času s námi. Hodně jsme cestovali k mé mamce, pracovali na inscenaci v amatérském divadle, navštěvovali babičku a všude vozili štěně s sebou. Figaro byl zkrátka Filipovo miminko. Jako tehdy Kevin moje.

A když už zmiňuji Kevina, samozřejmě pro něho nové požehnání do rodiny znamenalo též velký krok.

On jediný o něj patrně nestál. Každopádně Figaro si Kevina zamiloval, stejně jako všechny bytosti, na první pohled. A svou lásku mu projevoval neustále, z čehož Kevin opravdu nevýskal radostí. Zvláště když měl Figara neustále zakousnutého někde u krku. Trochu jsem se obávala, zda jsme staršímu mopsovi nezpůsobili trauma, ovšem čas skutečně léčí a člověk si zvykne na cokoli, takže i Kevin postupně přijal svého otravného souputníka do rodiny.

Postupným sžíváním s celou rodinou a samozřejmě nezadržitelným plynutím dní se formovala jeho osobnost a my brzy zjistili, že naše plány s výchovou nepůjdou tak úplně hladce. Figaro od počátku vychovával nás, nikoli my jeho. Ani Kevin si nesjednal pořádek v případě nouze a raději se podvolil menšímu. Figarovi z očí přímo čišela paličatost a rošťáctví.

A když už jsme přece jen museli zasáhnout my a pokusit se zkrotit to zdivočelé zvíře páchající právě něco vysoce nekalého a zakázaného, okamžitě ten mrňavý psík sklopil uši, roztočil ocásek a vtíral se nám do přízně o to víc, abychom si uvědomili, že na zvířtáko se nekřičí! A vycházelo mu to, vychází mu to nakonec doposud. 

Za ten rok soužití jsme Figara jistě nepoznali ještě plně, poněvadž se stále vyvíjí a občas možná překvapí i sám sebe. Například mu ale neschází umění vrazit do všeho, co má kolem sebe. Nepozná, že skříň před ním stojící musí obejít větším obloukem, že stůl u pohovky, na níž chce skočit, má hrany a rohy, jimž bývá záhodno se vyhnout, že mu v cestě stojí papírová krabice, skrz níž neprojde a nebo že když běží za míčkem, měl by se vyhnout lavičce, jelikož oči má pouze, a dovolím se zdůraznit POUZE dvě. Je to zkrátka takový náš ťunťa, u něhož člověk musí stát v pozoru.

Co se týče stravování, jsem z něho nadšená. Odmalička dostává jeden druh granulí, samozřejmě různé příchutě, nicméně díky tomu není tolik rozmlsaný jako Kevin. Ten si stravování užil za svůj život velice rozmanité a občas dělá drahoty. Figara považuji za popelnici. Sežere vše, bohužel i exkrement, s čímž naštěstí už přestal. Opět se nám poněkud nepodařilo (Filip se snažil, já méně, protože ten psí pohled...), aby neloudil. Ví, kde jsou piškoty, kde dentální tyčinky, kde granule a kde se nachází lednička se sýrem, ovšem velice rád si pochutná i na jablku, okurce nebo kousku papriky, což ho šlechtí! 

Figaro je zlatý pes s obrovským srdcem, což nám neustále dokazuje. Jeho věrnost patří všem. Jak jsem zmiňovala v jednom z předchozích článků, velice si oblíbil babičku a ona jeho. Tráví s  ní už většinu nocí, nicméně jsme zjistili, že je mu jedno, zda jde spát k ní nebo k nám. Zkrátka jde za tím, kdo má v ruce piškot. A každé ráno, jakmile se vzbudí u babičky, už bere schody po dvou a peláší do naší ložnice, aby nás velice bezostyšně vzbudil obrovským políbením. Kevina kousancem. Chvíli mi trvalo zvyknout si na noci bez něj, ale takové probuzení si vychutnám o to víc. A jakmile nás dostane z postele a obdrží misku se snídaní, už peláší zpátky dolů, protože babička snídá taky! A víte co? Ono jí to dost odpadává od stolu. Figarova láska zkrátka skutečně prochází žaludkem. 

A tady ho musím trochu nabonzovat. Byť mu táhne čtrnáctý měsíc, stále ještě má dny, kdy tu právě procházející lásku vypustí doma, nejčastěji právě u babičky. Asi se mu zdá koberec pohodlnější než lino. Tady by na sobě měl přece jen poněkud víc zapracovat. Ale je on je tu šéf...

A takový byl náš seznamovací rok s Figarem. Doby štěněcí ho fyzicky minuly a stal se z něho pěkný jinoch, ale jak říkám, chováním se stále vyvíjí dál.

Abych nezapomněla, bojí se vody. A vysavače. Ale vody víc.

Kevina už téměř dorostl, a i když mu stále ještě nějaký ten centimetr zbývá, převálcuje velkého mopsa raz dva. Zrovna před týdnem mu při jedné, upozorňuji hravé!, šarvátce vyšťouchl packou oko. Kevin se však konečně vzchopil a na druhý den vyšťouchl oko zase on Figarovi. A tak si tu pár dní mžourali spolu, ale jinak se mají kluci rádi. Očka se zahojila a bitky vesele pokračují. Asi jim pořídím helmy. 

Těším se na zážitky, která nám přinesou další roky ve společnosti těchto zlatých mopsíků, protože každý den s nimi je zážitek sám o sobě. Nechme se překvapit