Jak nás mops Figaro opustil...

Člověk si říká, že mezi sourozenci bývá žárlivý ten prvorozený. Jako první si získává plnou pozornost rodičů, nemusí se o nic dělit, rodiče si teprve vytvářejí zkušenost, čili se snaží mnohem více a též zvyšují svou opatrnost, by svého jediného potomka nějak "nerozbili". Vše je zkrátka poprvé. Po čase se narodí druhý přírůstek do rodiny a pro prvního začíná složitá cesta. Už nepatří k vyvoleným, jelikož se musí podělit o pozornost s přistěhovalcem. Dokonce mnohdy musí trpět fakt, že se ona pozornost nedělí napůl, nýbrž na třetiny. A pro staršího připadá pouze třetina jedna, zbytek náleží tomu malému, roztomilému, drzému, egocentrickému jedinci, jenž navíc oplývá tou neodolatelnou roztomilostí, kterou první postupně pozbývá. 

Pokud se domníváte, že jsem právě popsala lidský proces sourozeneckého boje, dovolím si vás vyvést z omylu. Mluvím samozřejmě o (mo)psí říši. 

Jak už jistě víte, když Figaro překročil náš práh, okamžitě se zamiloval do Kevina. Nikoli však naopak. Ze strany štěněte proudily nadšení, přátelská energie a chuť si hrát, ze strany Kevinovy velká touha omylem skopnout to malé cosi ze schodů. Ovšem Kevin je kabrňák a vždy se ovládne, čímž si denně získává můj obdiv. Vzhledem k Figarově občasně přehnanému a neutuchajícímu obtěžování se staršímu mopsovi divím, že ho z těch schodů ještě neshodil. 

Na druhou stranu má Kevin veliké štěstí, protože si Figara oblíbila Filipova máti.

Od první chvíle ji uhranul a ona na malého vyčuránka nedá dopustit. Jakmile si vyšetří volnou chvilku, už už se shání po svém čtyřnohém příteli, aby si ho odvedla k sobě do kuchyně nebo ven na dvorek. Kevin si v těchto chvílích odpočine od hravých útoků malého škůdce a velkými doušky si dopřává naši plnou pozornost, o níž ho malý mops ochuzuje. 

Když se Figaro přistěhoval, prošla jsem si (stejně jako u Kevina) občasnou laktační psychózou. Má empatie nedosahovala pochopení štěněcích prohřešků, jež neustále páchal. Dával si záležet, byl to ďábel! Cítila jsem tedy velikou úlevu, kdykoli se z přízemí ozvalo mámino: "Figaroooooooo, Figuuuuuu, hošíííčkuuuuuu!" Ať už jsem v danou chvíli dělala cokoli, neváhala jsem přestat, vzít to podlé mopsí sémě a předat ho do rukou přívětivých a chápajících. 

Jak tak dny, týdny a měsíce plynuly, z Figara se stal mopsík velice společenský s obrovským srdcem. Vzhledem k většímu počtu obyvatel, s nimiž odmala žije, mu nedělá problém sdílet čas s kýmkoli. Nevyšiluje jako Kevin, když zmizíme z dohledu, byť to znamená octnout se jen za plotem. Kevinovi se musí dlouze vysvětlovat, že se brzy vrátíme, ať se nebojí, načež následuje dlouhé uplácení piškoty. Figaro? Koukne, kdo odešel, otočí se na patě a cválá vstříc někomu jinému.

Filip si přál, aby ho měl Figaro rád, jako mě má rád Kevin. Protože umí lépe psíka okřiknout a dát najevo, že to hovno na podlahu nepatří, že nesmí běhat po jídelním stole a krást buchty, že nemůže kousat ty nové boty nebo by skutečně nemusel ochcávat pelíšek máminých jorkšírů, Figaro se snaží Filipova slova respektovat. Ovšem jakmile se octne v přítomnosti kohokoli jiného, jeho přirozenost vítězí. Brala jsem mopsovo chování vůči Filipovi za důkaz přízně, úcty a autority a říkala si, že se Filip nakonec stal jeho pánem. Ovšem jen do chvíle kdy malý tvor vyrostl a přemohla ho puberta. Z ničeho nic se z přátelského obtěžování Kevina staly nepřátelské útoky. Z milounkého Figara se vyklubal impulsivní cholerik, na jehož příčinu vzteku jsme nemohli dlouho přijít. Přisuzovali jsme jako důvod útoků žrádlo. Ovšem k potyčkám nedocházelo pravidelně u jídla, pouze při rozdělování pamlsků. Leckdy se však stalo, že se malý rozmazlenec rozběhl s bojovným pokřikem proti tomu nebohému dobrákovi, který se ani neumí bránit, jen tak, bez důvodu. A pak mi to došlo! On si bránil babičku. Ne Filipa. Ne mě. Babičku. Kevin se nesmí přiblížit k jejím nohám, sice se se zlou potáže. A když Figarovi vyčiníme, že nesmí útočit? Nic si z toho  nedělá. S naprostým despektem se i nadále vzteká, vrčí, a jakmile ho položíme zpět na zem, všecek rozezlen se rozběhne znovu za Kevinem a pověsí se mu za krk. 

Když jsem paní mámě vysvětlila skutkovou podstatu Figarova špatného jednání, zatetelila se blahem. Velice jí potěšilo, že má svého osobního strážce. Udělalo jí takovou radost, že si toho večera přivlastnila Figara i na noc do postele. Zkrátka oznámila: "Figaro bude dneska spát se mnou." Co na to malý mops, když jsem se ptala, zda nechce jít s námi do ložnice? Stočil se do klubíčka  zády ke mně a dlouhým zívnutím dal jasně najevo svůj nezájem. S přáním dobré noci jsem tedy zanechala zamilovaný pár o samotě a hleděla si vyvenčit věrného Kevina. Stála jsem u plotu, vyprávěla vše Filipovi a tu se mi z očí vyvalila slza stesku po tom nevděčném tvorovi, který nám právě dal košem.