Když byl čerstvě vylíhnuté dvouměsíční štěňátko, moc se mu líbilo plnit svou ,,velko i malostranickou povinnost" na podlaze v mém pokoji. Patrně ho k akci inspiroval tehdejší zelený koberec posetý oranžovými květy. Kevin se zkrátka nechal unést touto přírodní scenérií, protože se domníval, že běhá po rozkvetlé louce, kde je vše dovoleno. Jak bych mu tedy mohla něco vyčítat? Tak či tak, vyčítala. Dle rad zkušených psovodů zkoušela jsem k pokárání použít srolované noviny. Bohužel nebyly vždy po ruce, a tak se stalo, že přišla na přetřes ruka. Přiznejme si však, že dlaň větší než samotné štěně nemůže uhodit to nebohé zvíře, jež bravurně ovládá mimiku a ještě lépe šteluje své veliké psí oči. Vždyť je to němá tvář.
Zprvu jsem se k fyzickému pokárání přemáhala, s postupem dnů, měsíců a roků to šlo samo. Kevinovi bylo (a je) vše srdečně jedno. Pleskla jsem ho jednou, urazil se. A jelikož mu to tehdy ještě velikost dovolovala, zalezl pod skříňku, kam jsem na něho nedosáhla. Nebyla jsem s to ho vystrnadit z nově nabyté skrýše, dokud mi v ruce nepřistál piškot, zmíněná droga, která ho svedla na scestí už v batolecím věku.
Zřel-li tento psí opiát, ihned se počal škrabat z úkrytu a já byla v úzkých. Potřebovala jsem ho vytrestat, ale zároveň jsem v ruce držela pamlsek. A teď, babo, raď! Inu, zvítězil pamlsek s klišovitými slovy – to je ale naposled, panáčku! A následně jsme se usmiřovali zhruba pět minut, než malého Kevina přemohl spánek.
Jak čas plynul, Kevin se vskutku naučil vykonávat své potřeby pouze venku, za což jsem mu neskonale vděčná. A jelikož u maminky mají rádi čisto (pominu-li tři věčně poblité kočky, které své vyvrhování kompenzují močením do tašek), bylo záhodno Kevina vždy po vyvenčení umýt. Pokaždé jsem ho hodila do vany, dala mu piškot, umyla a utřela nožky a mohl si jít po svém. Jednoho dne mne však velice překvapil. Než jsem ho stačila popadnout a vložit do vany, jak bylo zvykem, než jsem se vůbec nadála a vyzula si boty, hbitý psík vběhl do koupelny, odkud se ozvala rána značící, že pes přistál na správném místě. Hrdě se na mě šklebil svým vítězným obličejem s otevřenou tlamou a vystrčeným jazykem a nad hlavou měl nepřehlédnutelnou bublinu: "Dej mi ten piškot!" Inu, dostal, co chtěl. Nakonec podle mnou vytvořených zvyků. Já cítila samozřejmě hrdost, než jsem zjistila, že ten vyčuraný tvor skáče do vany i v případech, kdy se nevrátil z venku. Zkrátka si umanul, že chce odměnu, potom šel a skočil do vany. A nejen doma u maminky! Až k vám přijdeme na návštěvu, zavírejte koupelny, nemáte-li doma piškoty.
O Kevinově panovačnosti svědčí i venčení, kdy mi dává jasně najevo, že on vede na vodítku mě, nikoli já jeho. Jakmile mu nasadím obojek, mops neváhá ani vteřinu, zakousne se do něho a běží kupředu. Když má vodítko v hubě, kráčí si pyšně přede mnou s hlavou vztyčenou. Já pádím za ním, jelikož dvanáct kilogramů této psí muskulatury už má nějakou sílu, a pozoruji jeho široká ramena, útlý pas a malinký zadeček, jímž kroutí ze strany na stranu. V tu chvíli vždycky zjihnu a řeknu si, že je to přece jen kus chlapa, a tak si tu svou roztomilou autoritu musí užít, aby si pomastil své malé mopsí ego.
