Když musíme vycestovat, z devadesáti procent bereme naše psy mopsy s sebou. Pryč jsou časy vlaků a MHD, zaplať pánbů za to! Nyní si chlapci vozí své roztomilé prdelky v autě. A šťasten ten, kdo vlastní vlastní vůz. Protože cestování s placatými psy se ne vždy obejde bez potíží. A vrátit takové čisté auto do původního stavu zabere člověku i pár drahých hodin. Ať totiž mopse jakkoli šlechtí jeho milá povaha a nejkrásnější tvář, neupřeme mu nevýhodu v podobě nepřehlédnutelného línání. Co krok to chlup, nejeden chlup, mnoho chlupů! Před pořízením Kevina jsem patřila ke skupince lidí, kteří si myslí, že línají předně ti dlouhosrstí. Jak pošetilé!
Kdykoli jsme vezli psíky v autě, nabalilo se další nepřehlédnutelné množství srsti na celou zadní sedačku, podlahu, přední sedačku a podlahu. Za chvíli bylo naše milé vozítko chlupatým rájem pro parazity. Chtěl-li někdo svézt, stačil jeden pohled do interiéru a rychle si svůj smělý nápad rozmyslel. Ptáte se, proč jsme nezvolili za snadné řešení úklid? I zvolili! Sem tam jsme na pumpě zastavili a zkoušeli vše vysát, ale pramálo chlupy pouštěly. Entusiasmus odezníval tak rychle, jak pomalu trvala práce. Až po přestěhování na vesnici, kde myčku nepotřebujeme, jsem zhodnotila, že si auto zaslouží větší pozornost, než jaké se mu dostává. (Od Filipa ji nezíská. On patří k té menšině mužů, kterým vůz slouží jako převážedlo a odpadkový koš, bohužel.) Po každém převozu Kevina s Figarem nyní nastoupím chtě nechtě s vysavačem v ruce a drhnu nebohý automobil, dokud se nestane zase lysým.
A druhý průvodní znak našeho cestování s mopsy tvoří od dob zrození Figara jednoduše řečeno blití. Doposud jsem si libovala, kterak Kevin vydrží všechny cesty bez úhony a kromě chlupů po sobě nezanechává větších podpisů. Avšak, patrně kvůli rovnováze, si Figaro nevede tak zdatně. Cesta autem trvající hodinu mu dává docela zabrat. Téměř vždy těsně před cílem vrhne. Postupem času jsme se naučili tomuto neduhu předcházet. Chystáme-li se vycestovat, nedostává Figaro ráno snídani tak velkou jako jindy. Tašku, v níž má zůstávat, nikoli zůstává, vysteleme vždy nepropustnou plínou. Pro mě jízda s mopsy znamená sedět s nimi vzadu, držet v ruce blicí pytlík a čekat na Figarovu chvíli. Někdy se mu podaří přečkat cestu bez útrap a někdy hvězdy zkrátka nepřejí a Figaro se činí. K těmto případům dochází většinou při návratech domů, například od mé babičky. A proč? Protože milá bábi naplní své kapsy piškoty a tajně je před odjezdem mopsům předhazuje, když se nedíváme. A ne po jednom, ne ne.
A jak jste na tom vy a cestování s (mo)psy? :-)