Ke každému venkovu patří rodinné domky, zahrady a chov zvěře. I zde vlastní téměř každý soused nějakého toho mazlíčka, ať už jde o slepice, kachny, husy, prasata, kozy, kočky a v první řadě psy. Ti nechybí snad v žádném stavení. Denně ve vesnici udržuje dozor zlatý retrívr mnou přezdívaný Předseda, který pořádá pravidelné obchůzky kolem domů. Občas k sobě přibere malého jezevčíka a někdy i další pejsky. Naproti našemu domu bydlí soused vlastníci doslova malou farmu. Všechna jeho zvířátka jsou nádherná a ráda si na nich hojím oko. A když se tamní fence narodila štěňátka, rozplývali jsme se všichni. Přestože šlo o bulteriéry. Rasa ve mně vzbuzující respekt a trochu nahánějící hrůzu. Vždyť i to mrňavé neohrabané štěně mi dokázalo prokousnout prst.
Jednoho dne u našich vrat zazvonil právě soused z protějšího domu. Venku nechyběl Kevin. Jiřímu, tak se soused jmenuje, se mopsík tuze zalíbil. Hned ho hladil a choval, což se ovšem nelíbilo Kevinovi. Nicméně aby udržel kladné sousedské vztahy, snažil se vydržet, a dokonce souseda dvakrát olízl. Jirku hned napadla úžasná (alespoň v danou chvíli tomu věřil) myšlenka. Okouzlen Kevinovou přátelskostí a rozverností nás pozval k sobě na zahradu, aby se mops seznámil s jeho fenou, bulteriérkou. Výsledkem mělo být nehynoucí přátelství našich psů. Patrně si představoval, kterak se spolu budou prohánět po zahradě, házet po sobě očima, kout tajné pikle a jednoho dne se jejich rty setkají při polykání té samé špagety. Milá představa, také by se mi líbila. Leč realita je realita.
Pozvání jsem nechala odsouhlasit Filipa, mně se nechtělo. Jak říkám, bulteriér ve mně neevokuje přátelství, nýbrž sebedestruktivní poruchu. Manžel nicméně rozhodl, že se k Jirkovi můžeme podívat. Soused se spokojeně nadmul a už jsme si to všichni štrádovali vytvářet přátelské zvířecí vztahy.
Když jsme se dostali ze zahrady, Kevin se rozběhl rovnou za nosem (obrazně řečeno). Volali jsme, volali, ale marně. Mops s posttraumatickým stresovým syndromem utíkal špatným směrem, nereagoval na hlasy, a nakonec skončil v domě u cizích lidí. Štěstí že ho Filip našel dřív než majitelka, jež právě odešla na zahradu, a nezavřela za sebou dveře.
V teple domova jsme Kevinovi zkontrolovali rány. Nelíbila se nám krvavá skvrna téměř velikosti mexického dolaru na jeho krku a rozhodli jsme se vyhledat lékařskou pomoc. Na veterině mopse oholili, ránu prohlédli, vydezinfikovali, nasadili mu pro jistotu antibiotika a poslali nás domů. My se s uspokojením, že Kevin přinejmenším neumře, a s peněženkou lehčí o tisíc korun vydali k domovu. Drahá návštěva!
Po pár dnech se objevil soused Jirka s tisícikorunou v ruce a s nekonečnou salvou omluv. Patrně z toho byl opravdu zkroušený, ale vina patřila nám všem. Měli jsme zvážit možné následky spojené s návštěvou bulteriéra. Tak či onak, vše dobře dopadlo. Kevin přežil, fena též (i když jsem se chvíli bála) a jediné, co skutečně utrpělo, bylo Kevinovo ego, protože ho porazila ženská.