Pejskové jsou známí tím, že neustálé něco koušou, přežvykují, žužlají. K takovým účelům obchodníci nabízejí stále novější a dokonalejší předměty (proč všechny musí pískat?!) za nekřesťanské ceny. Přitom skromným čtyřnohým přátelům stačí pouhá jedna bota z celého páru, víčko od mističky, nikoli celá sada, neurazí je ani obal od mobilu bez mobilu nebo polštářový povlak bez polštáře, či polštář bez povlaku.
Kevin patří k těmto střídmým zájemcům a naštěstí si příliš nepotrpí na demolice mých věcí, pokud nejde o plyšáky (a sem tam obuv). Patrně na neživé kamarády z plyše žárlí, pročež jim musí dát spěšně sbohem a tím urychlit mé loučení s dětstvím. Rekordní dobu vydržely mé poslední dva kousky, Menu a Diego z Doby ledové, které byly z Billy. Nyní jsou to nebožtíci z Kevinova pelechu.
Když byl Kevin malým hochem, tuším tak dvě léta starým, stěhovali jsme se spolu po prvé z domu na privát. Bydleli jsme ve sdíleném bytě a měli vlastní pokoj. Do té doby jsem se neobávala o svůj majetek, Kevin se choval spořádaně. Jakmile jsme však vytáhli paty z domu a octli se v novém prostředí s neznámými, ale milými lidmi, začal revoltovat. Vybral si jako demonstrační prvek nespokojenosti mou zimní obuv. Kdykoli jsem se vrátila domů, našla jsem Kevina s botou v posteli, patrně mu přišla k sežrání stejně jako mně, když jsem si ji pořizovala. Poté, co mě opustily mrákoty, jsem se na něho vrhla a začala netečnému a letargickému mopsovi vysvětlovat, že tohle tedy vážně nesmí! Ale již si už dokážete představit můj autoritativní vliv. Kevínek mě vyslechl s vážnou tváří, nicméně dál už se tomuto tématu nevěnoval a raději se snažil ulovit piškot.
Při hříchu s botou jsem ho přistihla několikrát. Mé přemlouvání, aby toho nechal, bylo zcela bezpředmětné, nakonec jsem však zvítězila. Kevinovi buď přestala bota chutnat, nebo se mu zželelo mého zoufalství. Neupřu mu však jeho vybrané chování, vždy si totiž zvolil tu samou botu a druhá zůstala nepoškozená, je to kádr!
Vedle Kevinovy šlechetnosti však existuje neřest, jež ho neopustí snad nikdy.
Jedná se o hryzání vodítka, které provádí vždy v konkrétních situacích. Uvážu-li ho u obchodu a vzdálím se nebo zastavíme-li se při venčení a opovážím-li se s někým prohodit pár slov. V tu chvíli už visí na voďáku a nepustí. Občas ho roztáčím dokolečka, vypadáme jako krasobruslaři. On vlaje, zachycen čelistmi ve vodítku, a jeho dvanáct kilogramů se rotačním způsobem třepetá ve vzduchu. Kolemjdoucí si možná ťukají na hlavu, ale usmívají se při tom. Rok co rok tak Kevinovi musím opatřovat vodítko nové. Prodlužovací s navijákem už jsem vzdala, jeho tenký provázek zdolal raz dva. Kupovala jsem mu nastavitelné, tlusté asi jako horolezecké lano, avšak i to podlehlo jeho o jeden zub chudším čelistím. Při posledním nákupu už jsem prozřetelně vzala vodítko širší a placaté, které prý vypadá jako na vlčáka. Nevadí, je zelené, tu mám ráda, a Kevinovi dá větší práci ho rozkousat. Účel splněn!
Třetím zlozvykem, který možná nebude pro lidi se slabším žaludkem, nicméně existuje, je Kevinovo trávení. Pokusím se vyjadřovat co nejchutněji. Jak už tomu u zvířat, nakonec i u lidí bývá, občas se trochu pročisťují. Ta naše zvířata, mám na mysli i kočičky u maminky, docela často. Jsou to takzvaní poblioni. Kevínek si naštěstí své "boa" neodkládá přehnaně často, avšak má období, kdy se mu daří. Nikterak mu to nemám za zlé, jak říkám, potkává to každého. Co však nepochopím, je fakt, že si pro své odložení vybere z devadesáti procent postel! Když jsme bydleli v Olomouci na privátě ještě s dvěma dívkami v pokoji, nastalo u Kevina ono pročišťovací období. Jelikož měl v tu chvíli na výběr a také z úcty ke mně, zvolil si vždy pro své niterné odložení stravy postele děvčat. Ta měla kliku, že se ani jednou v daný čas nenacházela ležící spící na svých ložích. A velice jim děkuji za jejich shovívavost, protože nikdy se na Kevina, potažmo na mě nerozčílila. Kevínek se v takové chvíli vždy snaží zachránit svou čest a hned po akci po sobě uklidí. Jakmile mu v tom chci zabránit, urazí se a je na mě dost hrubý. Jak říkám, je to kádr a taky trochu prase.
