Kevin mops - krize (ve) společnosti

Jak jistě víte, trvám na svém přesvědčení o mopsí nepřekonatelnosti. Ač spoustu charakteristik týkajících se mopsí rasy Kevin popírá, dvě mu zůstaly, fyzická krása a láska. Pod druhým zmíněným parametrem jsem si představovala občasné pohlazení, ovšem mýlila jsem se. Fyzická láska v případě Kevina znamená neustálý kontakt. Kupříkladu teď mi sedí na klíně, brání ve výhledu na monitor, ale nechte ho stát na zemi v pozoru, když vztyčen na zadních nohách funí, koulí svým smutným šilhavým kukučem a snaží se zdolat váš klín.  

V noci spí jako miminko nalepený vedle mě s občasnou změnou poloh, když si mi jde lehnout na hlavu nebo na nohy. Usedneme-li v restauraci nebo v hospodě (pokud mu tam dovolí vstoupit), opět musí sedět na klíně. Ale to se mi zrovna nezamlouvá, protože pak člověk vypadá jako Ezop, pardon Ezau. Co však chci říci, mops stejně jako každý pes bezmezně vyznává své pány (v mém případě svého otroka) a je jim rád na blízku. 

Než jsem si Kevina pořídila, žila jsem v domnění, že mopse musí přijmout každý. Kdykoli jsem kráčela po ulici a viděla mopse, tvář se mi automaticky zkřivila do nadšeného výrazu a vyšel ze mě podivný zvuk doprovázející bezbřehý úsměv. Nikdo mi nevyvrátí, že mops je něčím zvláštní, jelikož i já zjišťuji, že při pohledu na Kevina lidé reagují téměř vždy podobnou hrou mimiky. Usmějí se, zaskřehotají, slýchávám nejčastěji: "Jee, mopsík!", ale i jiné. Najdou se však i tací, kteří mopsí rasu za skvost krásy a eufonie nepovažují. (???) Takoví lidé v lepším případě nereagují vůbec, za což jsem jim vděčná. Někteří moji kamarádi náležící právě mezi nedocenitele mopsů svou nelibost vyjadřují naopak hlasitě a okatě. Objevují se takové výrazy jako prasopes, ošklivec a jiné. Samozřejmě každý máme svůj vkus a neholdujeme stejným věcem, ovšem mops je stvoření jedinečné a přes to nejede vlak!  

Jak říkám, reakce se různí. Někdo se nad Kevinem ošívá z legrace, vysmívá se jeho placaté tváři, přitom sám doma patrně zrcadlo nemá. Budiž, tam ještě můžeme vést tuto při v nadsázce, nakonec taky si z Kevina děláme v rodině srandu. Maminka na něho kloudně nepromluví, ale většinou ona mu kupuje žrádlo a stará se, jestli jsem ho nakrmila. Babička je schopná o půlnoci letět shánět pytlíček s masem, i když neustálé láteří, když ho potřebuji pohlídat. Velice ráda poslouchám babiččiny dialogy, které s Kevinem vede, když jsou spolu sami. "Máš hlad, Kevine, řekni!" "Kevine, řekni, chceš tady zůstat? Že nechceš, řekni!" "Jestli na mě, Kevine, skočíš, narovnám ti klobásu na zadku!" (myšleno stočený ocas) "Jdi vode mě, Kevine, nejsem žádná tvoje psí buzna!" Poslední výraz mě opravdu pobavil. Ani jsem se babičky neptala, co tím myslela. Bohužel se v minulosti našli právě i tací, kteří své opovrhování dávali najevo až přespříliš. Přestože oni byli přesvědčeni o svém jedinečném smyslu pro humor, mně se smát nechtělo. Něco jiného je shrnout Kevina vtipným komentářem a pak už mu dát pokoj, a něco jiného, když se do něho někdo opírá čtyřiadvacet hodin denně. Doslechla jsem se, že je Kevin pro mě brzdou a zkazila jsem si s ním život, popřípadě se jeho chrochtání nedalo poslouchat a rušilo společnost "mých přátel"... Toho času mi Kevina byla vskutku líto. Dostalo se mu odmítnutí přes jeho hravost a radost z lidí, a vedle pobíhající psi byli velebení. No tak měli čumák a nechrochtali, no. 

Kevin je zkrátka osobnost, kterou vychovávám já. Potom se nikdo nemůže divit, že dopadl, jak dopadl. Ale když ho tak pozoruji, zjišťuji naše společné znaky a rozhodně nelituji, že jsem si ho pořídila. Nakonec je to jediné stvoření, které mě zná kompletně, nemůže se k tomu vyjádřit, ovšem má mě rádo. A tomu se, přátelé, říká chrabrost!