Někdy se mi nedaří vše stihnout, zejména ráno, když spěchám do práce, takže minuty již nemají šedesát sekund, ale mnohem méně, a já musím ještě zvládnout venčení. Po takové "hrc prc" vycházce už není čas na návštěvu vany, potom je ovšem Kevin velice nervózní a snaží se zdolat zavřené dveře do koupelny, protože musí dostat ten piškot! Chvíli mu domlouvám, načež své úsilí vzdá a ráčí realizovat rituál číslo dvě, tedy rozloučení s paničkou. Ten vypadá následně, oznámím Kevinovi odchod do práce, on zaparkuje do pelechu a já placatému generálovi donesu na rozloučení další piškot. Nebo tři. Za tento zvyk jsem mu vděčná, protože už nevříská, když odcházím. Ovšem opustím-li bydliště náhle a bez odměny, kvílí tak usilovně, že ho slyší i jelen se zlatými parohy.
Při mém minulém flexibilním zaměstnání neměl akorát vychytané víkendy a odpolední směny. V těchto případech hned po návratu z ranního venčení bral útokem pelech a dost nechápavě zíral, když jsem se místo obouvání svlékala z kabátu. S trucovitým výrazem ve tváři mě sledoval a čekal, čekal, čekal... A já tradičně podlehla a záhy k němu mašírovala s piškotem v ruce. Jsem zkrátka slaboch.
Stejně tak vyžadoval odměnu, kdykoli jsem se vrátila do bytu já. Nikdo Kevinovi nevyvrátí myšlenku, že na něm byla spáchána křivda, když byl opuštěn, takže si kompenzaci zaslouží. Co na tom, že jsem se vzdálila na pouhé tři vteřiny pro poštu do schránky. Jeho srdcebol byl prohlouben samotou a nic na světě tuto díru v duši nespraví, snad jen řádná dávka piškotů. Kevin tedy nejprve přiběhl ke mně (pouze při těch třívteřinových odchodech, po delší nepřítomnosti nesleze z postele, dokud ho já neuctím pozdravem), naznačil krátkým postavením na zadní nohy, že mě jako vítá, a už pelášil pod stůl, na němž se nacházela nádoba s piškoty. V takových případech jsem se snažila odolávat, jenže on byl a stále je schopen sedět zatvrzele třeba i deset minut bez hnutí a upřeně pozorovat mističku. Sleduje a sleduje, mého domlouvání nedbá, ani se neotočí a co zbývá mně, to vás jistě napadne... Jelikož jsme toho času neustále pendlovali z místa na místo, měl stanovišť s piškoty, které hypnotizoval, více, ale všechny si vždy pamatoval. I když tam miska už dávno nestála, on pádil k místu původnímu, zaujal pozorovací pozici a dokud mu ten pečený holub v hubě nepřistál, neodešel. Mohla bych ho přejít a vyprdnout se na něj, JENŽE...
Kevinova vůle a snaha jsou silné a já jsem si téměř jistá, že se jednou naučí telekinezi a mě už k obstarávání piškotů potřebovat nebude. Potom sice praskne, ale to už je jeho problém, že?
