Když potká mops mopsa, mají radost oba?

Když jsme si vezli domů Figara, sžírala mě malinko obava, aby mu Kevin neublížil. Přeci jen ho již postihl střední věk, a kdo ví, jak silný účinek by mohla mít nějaká jeho potenciální krize. Věřila jsem však, že si Kevin zachová od dětství pěstované dekorum rozvážného a milého pejska vítajícího jakoukoli milou společnost. Na druhou stranu Figaro, jakožto drobné štěňátko, měl předpoklady k bázni a respektu z Kevina, hlavy rodiny. Jak jsem již zmiňovala, představovala jsem si oboustranně pomalé sbližování, očichávání a postupné umírněné přicházení si na chuť zakončené vřelým objetím a společným sdílením jednoho pelechu. Z Figarovy strany samozřejmě uctívání autority a přijímání edukace od Kevina. Veselá představa. Naivní představa. Naprosto scestná a utopická představa. Jakmile Figaro spatřil Kevina, nadšeně mu skočil kolem krku (výborně, objetí přišlo dřív, než jsem si myslela). Kevin však netušil, co si s tak bezbřehou vřelostí od neznámého výskytu počít, a proto nejprve zkoprněl a následně zdrhnul domů.  Píchlo mě u srdce při pohledu na Kevinovy oči lezoucí ještě víc z důlků a svraštělé obočí. Z jeho výrazu šla velice snadno přečíst otázka: "Co to je a proč se mě to dotýká??!"

První setkání jasně ukázalo Figarovu neohroženost, o níž nás přesvědčuje každý den. A u Kevina nastínilo, že jeho domnělá touha po socializaci možná nebude tak horká.

Přesvědčoval nás o svém "solitérství" ještě dalších pár týdnů. Před Figarem se snažil co nejvíce ukrývat a zcela pochopitelně vzhledem k Figarově neskrývané a fyzicky projevované náklonnosti. Kdykoli malý mops zřel velkého bráchu, už mu visel na hrbu. Doslova. Oblíbil si velice pozici podle mě zvanou autobus. Opře se o Kevina předními tlapkami, Kevin se snaží utéct a Figaro s ním jede cupitaje zadními nožkami. Stejně tak Kevin vozí na hřbetě i pejsky Filipových rodičů a já se  musím vždy smát, přestože velký mops mou radost pravděpodobně nesdílí.

Tak do čtyř měsíců Figarova života nacházel Kevin útočiště na pohovce, křeslech, židlích a jídelním či konferenčním stole. Když původní mopsí obyvatel vstupoval do místnosti, nejprve se objevila hlava, znáte to, jedno oko prověřilo prostor vlevo, druhé vpravo, načež, zřel-li čistý vzduch, se pomalými kroky vplížil tiše dovnitř. Většinou toužil obsadit svůj pelech a v něm si spokojeně zdřímnout, leč nový drzý a velice energický nájemník mu rázem překazil plán, jelikož mu hbitě přistál na hřbetě, žmoulajíc v čelistech jeho bohatou kůži na krku.

Kevin začal vydávat chrčivé zvuky, otáčel se kolem své osy, protože, jak známo, sudovité tělo mu nic jiného nedovolí, a když útočníka na chvilku setřásl, už už seděl na pohovce s vítězným pohledem. Figaro se nevzdával, vyměřil si rozběh a s bojovným pokřikem vyřítil se vstříc obrovskému gauči. Jenže v tu dobu mu ještě krátké nožky nedovily dosáhnout vrcholu a většinou se od gauče odrazil a hodil krovky. Poté se okamžitě otřepal, pln elánu a odhodlání zopakoval ještě dvakrát svou snahu, načež se otočil a běžel se nechat pochovat k mamince Filipovi.

Štěňata mají jednu nevýhodu, rostou velice rychle. Vpravdě dvě nevýhody, nejdříve se začnou prodlužovat nohy, potom se teprve dorovnává tělo. A tak netrvalo dlouho, Figara jeho nožky vynesly do potřebné výšky, s níž se snadno vyhoupl za Kevinem. Ten byl zprvu překvapen a stále častěji směřoval svůj pohled vzhůru do prázdna. Často jsem si myslela, že se patrně modlí, než mi došlo, kam opravdu kouká. Na lustr. V hlavě si přehrával plán, jak se co nejrychleji dostat na nejvyšší a nejbezpečnější místo obývacího pokoje. Jakmile jsem prozřela jeho úmysly, dostal diplomatické vysvětlení, že na lustr skutečně bivakovat nepůjde, byť ho chápu. Kevin si jen něco zamumlal pod vousy a letargicky se oddal Figarovu ohlodávání, ožužlávání a obskakování. Nejprve jsem měla z jeho klidu radost, zalil mě hřejivý pocit pýchy při představě, jak hodného a tolerantního mopsa máme. S narůstajícím Figarem a jeho silou vystřídal mou pýchu nechápavý pocit, proč na něj ten blbec aspoň nezavrčí a nedá najevo své nelibé smýšlení. Štěně při boji stálo většinou na zadních a předními tlapkami šermovalo nebohému Kevinovi před obličejem, nebo v obličeji. Řezal ho hlava nehlava. Kevin nikoli, pouze chroptěl, otvíral tlamu, snažil se utéct, ale žádnou autoritu neprojevoval. Zděsila jsem se při uvědomění, že vidím sama sebe. Snažila jsem se Kevina navádět, ať taky použije ruce a jednu mu lískne, marno vše. 

Dny plynou a kluci si na sebe skutečně zvykají. Tedy Kevin si zvyká a už nic nenamítá ani ve chvíli, kdy mu malý parazit stojí na hlavě. Zkrátka jen čeká, až odejde, nebo si přelehne. Figara stále ještě baví Kevina olizovat, ožužlávat a ohlodávat. Když dostanou piškot, Figaro rychle spolkne ten svůj, načež se shrbí, zadek vystrčí nahoru a čeká, až Kevin při žvýkání otevře tlamu, aby mu do ní mohl skočit. Skutečně se snaží dostat do jeho pusy za účelem ulovení jakéhokoli zbytku kulaté odměny. Z ohrožování na gauči si Kevin udělal hodiny tělocviku. Nechá se Figarem honit a veškerý dostupný nábytek využívá jako opičí dráhu.

Abych nezapomněla zmínit venčení. To si užívají oba dva. Spatřují totiž obrovskou zábavu ve strkání hlav do vylučovacích otvorů druhého mopsa při jeho vykonávání potřeby. V tom si mohou podat ruce. Kolikrát jsem myla označkovaného Figarovi hlavičku, protože žluté čáry na jeho čele by mi možná i dokázaly zabránit v mazlení. Kevin si u Figara bohužel vybírá druhou stranu, naštěstí vždy zasáhnu včas. 

Kevin už akceptuje Figara i při spaní v posteli. Ještě stále nejásá, najde-li ho při nočním přesunu pod mou peřinou u ramene, ale alespoň si už dokáže říct, ať ho vyhodím. Řeč volí jednoduchou, sedí mi za hlavou a packou do mě klepe, dokud Figara nepřeložím na druhou stranu, aby mohl v klidu vklouznout na okupované místo.

Radost pozorovat jejich sbližování. O život Figara se skutečně nemusíme bát, zvýšenou pozornost však věnujeme Kevinovi. Nejen z důvodu, aby ho neklepla pepka nebo mu Figaro neukousl hlavu, ale předně aby netrpěl pocitem odcizení. Přiznám se, že od přistěhování Figara mám ke Kevinovi ještě blíž. Trpím s ním, když mu štěně nedá chvilku pokoj. Ovšem těší mě pocit, že ti dva tvoří tým, jakmile si venku hrají, nebo když je necháme v místnosti samotné. Po návratu sedí spokojeně u sebe a nic nenasvědčuje tomu, že by za sebou měly nějaké rozbroje. Tedy kromě Kevinova oslintaného krku a chlupů na Figarově čumáku. Ale což, to se poddá :-)