První setkání jasně ukázalo Figarovu neohroženost, o níž nás přesvědčuje každý den. A u Kevina nastínilo, že jeho domnělá touha po socializaci možná nebude tak horká.
Přesvědčoval nás o svém "solitérství" ještě dalších pár týdnů. Před Figarem se snažil co nejvíce ukrývat a zcela pochopitelně vzhledem k Figarově neskrývané a fyzicky projevované náklonnosti. Kdykoli malý mops zřel velkého bráchu, už mu visel na hrbu. Doslova. Oblíbil si velice pozici podle mě zvanou autobus. Opře se o Kevina předními tlapkami, Kevin se snaží utéct a Figaro s ním jede cupitaje zadními nožkami. Stejně tak Kevin vozí na hřbetě i pejsky Filipových rodičů a já se musím vždy smát, přestože velký mops mou radost pravděpodobně nesdílí.
Tak do čtyř měsíců Figarova života nacházel Kevin útočiště na pohovce, křeslech, židlích a jídelním či konferenčním stole. Když původní mopsí obyvatel vstupoval do místnosti, nejprve se objevila hlava, znáte to, jedno oko prověřilo prostor vlevo, druhé vpravo, načež, zřel-li čistý vzduch, se pomalými kroky vplížil tiše dovnitř. Většinou toužil obsadit svůj pelech a v něm si spokojeně zdřímnout, leč nový drzý a velice energický nájemník mu rázem překazil plán, jelikož mu hbitě přistál na hřbetě, žmoulajíc v čelistech jeho bohatou kůži na krku. Kevin začal vydávat chrčivé zvuky, otáčel se kolem své osy, protože, jak známo, sudovité tělo mu nic jiného nedovolí, a když útočníka na chvilku setřásl, už už seděl na pohovce s vítězným pohledem. Figaro se nevzdával, vyměřil si rozběh a s bojovným pokřikem vyřítil se vstříc obrovskému gauči. Jenže v tu dobu mu ještě krátké nožky nedovily dosáhnout vrcholu a většinou se od gauče odrazil a hodil krovky. Poté se okamžitě otřepal, pln elánu a odhodlání zopakoval ještě dvakrát svou snahu, načež se otočil a běžel se nechat pochovat k mamince Filipovi.
Štěňata mají jednu nevýhodu, rostou velice rychle. Vpravdě dvě nevýhody, nejdříve se začnou prodlužovat nohy, potom se teprve dorovnává tělo. A tak netrvalo dlouho, Figara jeho nožky vynesly do potřebné výšky, s níž se snadno vyhoupl za Kevinem. Ten byl zprvu překvapen a stále častěji směřoval svůj pohled vzhůru do prázdna. Často jsem si myslela, že se patrně modlí, než mi došlo, kam opravdu kouká. Na lustr. V hlavě si přehrával plán, jak se co nejrychleji dostat na nejvyšší a nejbezpečnější místo obývacího pokoje. Jakmile jsem prozřela jeho úmysly, dostal diplomatické vysvětlení, že na lustr skutečně bivakovat nepůjde, byť ho chápu. Kevin si jen něco zamumlal pod vousy a letargicky se oddal Figarovu ohlodávání, ožužlávání a obskakování. Nejprve jsem měla z jeho klidu radost, zalil mě hřejivý pocit pýchy při představě, jak hodného a tolerantního mopsa máme. S narůstajícím Figarem a jeho silou vystřídal mou pýchu nechápavý pocit, proč na něj ten blbec aspoň nezavrčí a nedá najevo své nelibé smýšlení. Štěně při boji stálo většinou na zadních a předními tlapkami šermovalo nebohému Kevinovi před obličejem, nebo v obličeji. Řezal ho hlava nehlava. Kevin nikoli, pouze chroptěl, otvíral tlamu, snažil se utéct, ale žádnou autoritu neprojevoval. Zděsila jsem se při uvědomění, že vidím sama sebe. Snažila jsem se Kevina navádět, ať taky použije ruce a jednu mu lískne, marno vše.
Abych nezapomněla zmínit venčení. To si užívají oba dva. Spatřují totiž obrovskou zábavu ve strkání hlav do vylučovacích otvorů druhého mopsa při jeho vykonávání potřeby. V tom si mohou podat ruce. Kolikrát jsem myla označkovaného Figarovi hlavičku, protože žluté čáry na jeho čele by mi možná i dokázaly zabránit v mazlení. Kevin si u Figara bohužel vybírá druhou stranu, naštěstí vždy zasáhnu včas.
Kevin už akceptuje Figara i při spaní v posteli. Ještě stále nejásá, najde-li ho při nočním přesunu pod mou peřinou u ramene, ale alespoň si už dokáže říct, ať ho vyhodím. Řeč volí jednoduchou, sedí mi za hlavou a packou do mě klepe, dokud Figara nepřeložím na druhou stranu, aby mohl v klidu vklouznout na okupované místo.
Radost pozorovat jejich sbližování. O život Figara se skutečně nemusíme bát, zvýšenou pozornost však věnujeme Kevinovi. Nejen z důvodu, aby ho neklepla pepka nebo mu Figaro neukousl hlavu, ale předně aby netrpěl pocitem odcizení. Přiznám se, že od přistěhování Figara mám ke Kevinovi ještě blíž. Trpím s ním, když mu štěně nedá chvilku pokoj. Ovšem těší mě pocit, že ti dva tvoří tým, jakmile si venku hrají, nebo když je necháme v místnosti samotné. Po návratu sedí spokojeně u sebe a nic nenasvědčuje tomu, že by za sebou měly nějaké rozbroje. Tedy kromě Kevinova oslintaného krku a chlupů na Figarově čumáku. Ale což, to se poddá :-)
