Mé snahy změnit obtížnou situaci důslednou výukou na cvičáku se opět ukázaly jako velice naivní, ba přímo pošetilé. Jediné, co jsme si z cvičáku odnesli, kromě účtenky, byla závislost na piškotech. Ano, Kevin pro piškot i přes plot skočí! U nohy cupital, jak měl, jen do té doby, dokud jsem v ruce třímala sladkou odměnu. Přitom však nekoukal na cestu, nýbrž na mou ruku. Ušiska mu hopsala vzduchem, vypadal jak koník na přehlídce, a jak tak hopsal a hopsal hypnotizován oním piškotem, často se stalo, že narazil do psa před sebou. A to se potom děly věci. Ublížený pejsek se ohnal, Kevin se mi vysmekl a pádil, až se za ním vířily koule prachu jako v komiksech. Za mnou stejně tak. Honila jsem ho po celém areálu, zatímco ostatní na nás čekali...a čekali...a čekali... Po deseti minutách jejich prostoje, mého infarktu a Kevinovy radosti z pohybu na mě trenérka zavolala: "Slečno, nezlobte se, ale my budeme pokračovat, protože nemůžeme čekat celou hodinu, než vy ho chytíte." Zakývala jsem zpocenou hlavou na znamení souhlasu, dochroptila, sklopila zrak a vydala se znovu lovit toho líného, pasivního tvora, jenž mi každým dnem víc a víc dával najevo, kdo je tady pánem!
