Kevin mops už není sám doma

Blížilo se 12. září 2017 a já pociťovala nervozitu v žaludku. Ba ne, to se jen říká, já pociťuji nervozitu v nohách. Ve stehnech, když to chcete vědět přesně. Filip se těšil, stále roztomile žvatlal o budoucím štěněti, ale mně to těšení nějak nešlo. Svíraly mě drobné výčitky svědomí při pohledu na Kevina. Najednou mi obrázek dvou mopsíků nepřišel tak svatý. Tedy neztrácela jsem víru, že s kamarádem se to lépe táhne, ovšem na druhou stranu mě přemáhala ta nebezpečná a radost ničící skepse, zda jednáme správně. Kevinovi se blížily šesté narozeniny, a to přeci u psů nastává krize středního věku. Chováme se správně, když mu tu krizi ještě okořeníme malým přírůstkem? Na internetu píší, že ideální věk pro druhého psa je kolem sedmého roku. Původnímu obyvateli klepe na záda důchod a štěně ho má údajně vrátit do mladistvých let. Toto tvrzení mě trochu uklidnilo. Představovala jsem si, jak se mladý mopsík s Kevinem honí po zahradě, s úctou k němu vzhlíží, s respektem ho obchází a čeká na Kevinovo svolení k akci. Kevin, hlava rodiny, nemotorné štěně edukuje, vychovává a určuje mu mantinely, co se smí a co se nesmí. Nesmějte se tak nahlas, prosím, vždyť víte, že jsem trochu naivní.  

Kevin nikdy neměl problém přijmout psa, jak víte z předchozích článků. Pouze někteří psi měli problém přijmout Kevina. Takže nás nenapadaly scénáře, kdy se Kevin do Morrise zakousne či ho udolá jiným způsobem, protože z něho vycítí konkurenci. A nebojte se, nezakousl. Jakmile jsme ale položili Morrise na dvorek a vypustili z domu Kevina, který se nás snažil s neskrývanou vášní vítat, převzal roli Morris. Když zahlédl Kevina, psa stejného tvaru a podoby, patrně mu v malé hlavě vyvstala myšlenka, že jde o jeho maminku. S největší rychlostí, jakou zvládl, aniž by se mu zamotaly nebo rozjely nožičky, se rozběhl za velkým mopsem a doslova mu skočil okolo krku. Nekousal, objímal. Alespoň to tak vypadalo. Ocásek mu kmital tak rychle, že se mu prdelka málem vznesla. Zcela konsternovaný Kevin neměl v náhlém sledu událostí nejmenší šanci se připravit, natož adekvátně zareagovat. Běžně by vrtěl ocasem, očuchával cizinci intimní partie a radostně hopsal, že našel kamaráda, který o něj jeví zájem. Tentokrát, zřejmě pod vlivem šestého smyslu, zcela ztuhnul, zapřel se o přední tlapky, vykulil oči, až mu lezlo bělmo, a funěl. Tradiční poloha Kevina, když je v koncích. Nevěděl absolutně, co se děje a proč se to malé morče na něj vrhá, na jeho pozemku, bez svolení! Zaskočena podobně jako Kevin jsem se k nové smečce vrhla a silou vší odtrhla nadšeného Morrise od méně nadšeného Kevina, na něhož stejně jako na mě dýchnul závan zklamání. Filip mě utěšoval, že si na sebe zvyknou, a přestože jsem mu věřila (neblahá povinnost manželky), kladla jsem si otázku, zda má prvotní nejistota svalovaná na bouření hormonů nepatřila intuici, jež se mi urputně snažila dát najevo, že druhý mops je pošetilý nápad. Když jsem se ale po pár minutách utěšování starého bracha podívala na malého vetřelce choulícího se v náruči Filipa, kterak na nás vzhlíží pohledem plným nevinnosti, dětské roztomilosti a očekávání lásky (citové vydírání jim prostě jde), pochyby rázem odpluly v dál. Vždyť kdyby k nám Morris neměl přijít, neobjevil by se jeho inzerát a původní zájemce by si to nerozmyslel. Uklidnila jsem tedy svou počáteční laktační psychózu, jež se snažila prodrat na povrch mého vědomí a okrást mě o radost z druhého mopsíka, a rozhodla jsem se postavit všem nástrahám, případným útrapám a novým dobrodružstvím čelem. Už bylo pozdě váhat. Zasadili jsme a musíme sklízet. Vždyť jak řekl Shakespeare, konec dobrý, všechno dobré. 🙂