Při jedné z našich cest do Českých Budějovic Kevin tak urputně vyběhl z vlaku, že si stihl pohmoždit drápek. Já si ničeho nevšimla. Po cestě kráčel, aniž by vykazoval známky zranění až do chvíle, kdy za sebou zanechával krvavou stopu. Prohlédla jsem mu tlapky, ale nikde nic nezmerčila.
Hned poté, co nám sestra otevřela dveře a Kevin provedl své známé "salto mortale" do vany, jsem zřela v proudu tekoucí vody i proud krve vedoucí z přední tlapky. Naštěstí nešlo o nic silného, ale malá nejistota se dostavila. Mops zabrán do piškotové odměny a vítání členů rodiny stále ještě nezaregistroval svou tělesnou újmu. Až když jsme večer usedli na gauč, začal Kevin léčbu. Olizoval si nohu dlouhých pár minut, než usnul.
Ráno vesele běhal, pouze když se po něm něco chtělo, například pohyb venku, demonstroval své zranění a nutnost poponášení. Při krmení či lovu kusu žvance u dopoledního vaření skákal jako laňka. A jakmile jsme se oddali gaučinku, opět si nožku olizoval. Neviděla jsem nic vážného, krev už netekla, drápů měl dostatek, a tak jsem ho nechala, ať se z toho vylíže. Za tři dny dosáhl Kevin své tradiční kondice a od té doby se naštěstí žádné podobné zranění nekonalo, "pouze" oči a krk, o němž jsem se zmiňovala v předchozím článku, ale na ten si Kevin nedosáhl.
Při našem letním stěhování na vesnici jsme vždy tak kolem sedmé večer, po skončení stavebních a jiných prací, usedli všichni na zápraží a oddávali se odpočinku, grilování a klábosení. Zvídavý Kevin nejprve loudil jídlo, načež chvíli ležel, a když ho ani to nebavilo, obcházel každého člena rodiny a hledal zranění nutná léčby. Bylo teplo, stále co dělat, takže oděrky přicházely pravidelně. Kevin vždycky obešel kolečko, nohu od nohy, zjistil situaci, zhodnotil vážnost jednotlivých zranění všech členů rodiny, načež se vrhnul na první nohu a olizoval, olizoval a olizoval... Říkala jsem si, že nová paní tchýně s panem tchánem možná nebudou sdílet Kevinovo nadšení, vždyť se říká, že psi venku dostanou do huby všelicos, nicméně k mému milému překvapení oba rodičové seděli a přijímali mopsovo léčení. Paní máma měla toho času obrovské puchýře na patách přivezené jako suvenýr z Tater, a dokonce si libovala, jak jí po Kevinově léčbě rychle mizí. Pantáta zas prodělal operaci, po níž mu na noze zůstaly velké jizvy. I on dal na Kevinovu diagnostiku a nechal mopse, ať dělá, co umí. Mé srdéčko se dmulo pýchou nad mopsí schopností a zároveň cítilo vděk, že ji manželovi rodiče přijímají.
V létě Kevin ordinoval pravidelně každý večer. Dokonce skoro vždy vychytával stejné časy a to od 19 hodin do 21 hodin. Možná se vám takový přístup zdá děsivý a někomu nechutný, leč v tuto chvíli si řekněte, že o vaše nohy nešlo a žijte dál. Můžu vás totiž uklidnit, že léto dávno uplynulo, my všichni máme končetiny na svém místě a cirkuluje v nich čistá krev.