Psal se šestý srpen léta páně 2016, když jsme se s děvčaty vydaly navštívit místo malebné, ba přímo skvostné. Drobná víska zvaná Cehnice rozprostírá se pro mne v nejkrásnějších koutech naší české domoviny, tedy v jižních Čechách. Vůkol vesnice leží dlouhé pole lány a lesy oplývající vábivou vůní. Zde trávíme dovolenou nejlépe každý rok, kocháme se krajem a nasáváme energii a mír spanilého místa. Minulý rok jsme se vydaly s děvčaty a přizvaly jsme Kevina, aby si též užil čistého vzduchu a rozpohyboval své buclaté tělo na nemalé zahrádce před chalupou. Těšila jsem se, kterak se mu roztáhne hrudní košíček, když bude vesele capkat po zelené trávě. A nemýlila jsem se. Hned po opuštění vozu a vybalení zavazadel, brázdil Kevin záhonky, trávu i blízký sad, jenž se nachází za velikou stodolou náležící k chalupě. A právě díky stodole, stal se z Kevina jednoho dne hrdina.
Psal se den čtvrtý. Počasí sychravě záblo, den zahalil jednapadesátý odstín šedi, ale v chalupě přesto vládla veselá nálada. Vydaly jsme se na výlet, abychom zhlédly krásy okolí, Českých Budějovic, a jelikož bylo po dešti, pustily jsme se do hledání vltavínů na poli orném nedaleko protivínských luhů a hájů.
Když jsme se vrátily do Cehnice, přivítal nás veselým štěkotem milý Kevin, jenž se doposud hřál na dece pod vychladlou pecí. Radostně hned vyběhl do mokrem zmáčené trávy, kde rosa ještě nestihla dát ránu sbohem.
Kevin započal svůj vítací rituál, kdy musí dát všem najevo zájem a radost z návratu své družiny. Pýchou se dmula Kevinova hruď z úspěšného ochránění příbytku, kdy nikdo cizí nedobyl zdiva kamenného. A my, vidouce, že venku se vyčasilo a že i rosnička zase vyběhla na svůj žebřík, počaly jsme shánět dřevo na oheň.
Zanedlouho již fatra hřejivě plápolala, my dívky seděly kolem ní a na proutcích nám praskaly škvařící se špekáčky. S úsměvem na rtech jsme si vyprávěly příběhy, rýpaly do sebe a těšily se z krásného podvečera.
Zanedlouho padl soumrak na celý kraj, i na naši chalupu.
Světlo ohně mihotavě ozařovalo tváře a všechno bylo krásné. Špekáčky obdarovaný Kevin počal své tradiční obíhání pozemku a hlasitým štěkotem dával najevo, kdo je tady pánem. Když mi náhle přišlo na mysl, že Kevinův štěkot line se k nám pouze z jednoho místa. Spatřila jsem záhy psíka, kterak usilovně štěká na vrata stodoly. Pod pláštěm tmavé noci vypadal tento jev tajemně. S bázní a nejistotou vydaly jsme se za rozčíleným mopsem zjistit, co ho toliko rozčertilo. Avšak nezřely jsme nic. Nic neobvyklého. Odvedly jsme chroptícího Kevina zpět k ohni, a jelikož se blížila hodina duchů a teploty se po svaté Anně opravdu značně snížily, odebrali jsme se raději do chalupy.
V podvečer dne pátého opakovala se celá situace znovu. Kevin opět hrdinně vyběhl ke stodole, kde se snažil silou vší zahnat neviditelného nepřítele. My snažily se umlčet Kevina, jelikož nás přepadly domněnky, zda Kevinův štěkot neruší vedle přísedící sousedy. Odtáhla jsem tedy Kevina přes jeho protesty k ohni a zkoušely jsme mu najít nějaký jiný blízky bod předmětný, jemuž by mohl věnovat svou pozornost. Avšak jelikož je Kevin pes hbitý a energický, nadarmo jsme vyvíjely snahy ho zastavit. Stála jsem za Kevinem a sledovala, s jakým úsilím se snaží dobýt tmavou stodolu. Vůkol byla tma, jen na nebi sem tam hvězda zamávala, aby dala najevo, že ji mračna zcela nezahalila. Vše se odehrávalo s příslibem tajemství. Náhle se ozval ze stodoly řinčivý zvuk, že i Kevin s leknutím odskočil. Já v úleku běžela jsem k ohni poreferovat dívkám o aktuálním dění. S nejistotou hleděli jsme všichni od ohně ke stodole, z jejichž vrat zanedlouho vyšlo něco, co jsme z dáli mohli jen těžko identifikovat. Ze stodoly se vynořila černá hrouda velikosti malého pudla a kroky šustivými blížila se k nám. Nevěřícně a s neskrývanou špetkou bázně pozorovali jsme předmět a čekali se znatelným ustrnutím, co se bude dít. Tu Kevin nevydržel nečinně sedět, vytrhl se mi z rukou a vyběhl vstříc neznámému tvoru a svému osudu. Jakmile spustil svůj hlasitý štěkot, tvor se naštěstí lekl a prchal do setmělého sadu. Oddechly jsme si, ale tu noc ulehly jsme k spánku nejistému. Až na Kevina.
Dalšího rána, když se náves scházela k místním oslavám, vyprávěly jsme noční příběh dámám z vesnice. Jaké překvapení v nás vzbudil jejich upřímný srdečný smích, s nímž sdělily nám hlasem rozverným, že tvor, kterýžto strach mezi nás vnesl, nebylo stvoření obávané, nýbrž medvídek mýval, jenž se potuluje po okolí již dávno. Zpravily nás o chovatelích, kteří ho vlastnili, ale ochočení se nezdařilo.
My jsme si zhluboka oddechly a Kevina odměnily za jeho hrdinskou nebojácnost, s níž se neváhal postavit kurióznímu medvědovi.
Vidíte to, nenudili jsme se, a přece jsme měli medvídka mývala!
